Jiří Eda Panschab

banjo, akustická kytara, zpěv

V útlém dětství mi maminka hodně zpívala, otec zase hrával doma na piáno a se sestrou jsme později pořád zpívali dvojhlasně, nejvíc v autě. Tak to ve mně nějak zůstalo. Ale třeba to zmíněné piáno jsem „odložil“ asi po půl roce nechuti v lidové škole umění. Ve třinácti mě naši znovu donutili, abych si přece jenom vybral nějaký nástroj ke zvládnutí. Zvolil jsem tedy kytaru. To už bylo lepší, ale po dvou letech mě okouzlilo pětistrunné banjo na prvních deskách české country. Posléze jsem se dostal i k pár nahrávkám Earla Scruggse na albu Dvorana slávy, kde v doprovodném textu bylo napsáno, že tento muzikant svými třemi prsty pravé ruky zvládne jakkoliv těžký part. Jelikož jsem o banju zhola nic nevěděl, zaradoval jsem se, že budu mít výhodu ve dvou prstech navíc, a vůbec mi nedošel smysl věty, která samozřejmě nehovořila o nějaké invaliditě tohoto velikána, ale o stylu hry třemi prsty na pětistrunné banjo. A tak mi nastala trnitá cesta k odhalování tajů stavby, ladění a hry na něj. K bádání toho bylo u tak podivného instrumentu dost a dost, zato pramenů poznání v této pionýrské době naopak pramálo. Banjo jsem vyrobil z šestistrunného modelu čs. výroby bizarním způsobem, kdy například pátá struna byla nesprávně o dvě oktávy níž. Podobným scestným vývojem prošly i prstýnky na pravou ruku, o kterých jsem něco někde zaslechl a které jsem konstruoval ve své izolaci nějak obráceně a z plechu konzerv od rybiček. Ne nadarmo jim mí pozdější kolegové z kapely říkali „tuňáky“. Tyhle rané doby znamenaly tedy pro mě neustálé bádání, objevování dávno objeveného a bohužel i neustálé přeučování mých nesmyslných, i když pracně vydřených postupů. Navzdory útrapám dřevního startu jsem se kupodivu stal během života členem různých kapel (The Paďours, Průdušky – Recept, Tučňáci, Gram Věry Martinové, Tranzit Karla Černocha, Greenhorns aj.) a drží mě to dodnes.

 

Kontakt